Můj soused vlkodlak 1

Půl osmé a autobus pořád nikde, povzdychla jsem si a nepřítomně špičkou boty odrhnovala z dlážděného, sem tam popraskaného chodníku čerstvě napadaný sníh. Zvedla jsem hlavu k měsíci, který mi nahrazoval osvětlení lamp, které zde jako ostatně vždy nesvítily.

Vytáhla jsem z batůžku mptři přehrávač, uznala jsem, že autobus sem dnes přes silné sněžení nejspíše nedorazí, zachumlala jsem krk a bradu do šály a vydala se domů po svých.

Čtyři kilometry, to nic není, jen taková malá rozcvička, opustila jsem autobusové nádraží a po krajnici silnice se vydala domů, všude byla rozprostřená tma, sem tam projelo nějaké auto, ozářilo šedivý, místy temně černý les a oslepilo také mně, nedaleko v křoví, které spolu s lesem lemovalo celou silnici se něco pohlo.

Prudce jsem se zastavila a vyndala sluchátko z ucha, pomalu jsem se připlížila ke křoví, odkud vyskočil velký bílý vlk, odhrnul pysky a zavrčel.

"Wow!" vyhrkla jsem a o krok ustoupila.

"Klid, neublížím ti," zašeptala jsem a natáhla k ní, nebo němu ruku, ale pořád jsem si nechávala rezervu na ucuknutí, za mnou něco zašramotilo, otočila jsem se a to byla chyba.

Ucítila jsem ostré bodnutí na ruce, jak mi tesáky projely rukou, jako nůž máslem, vydešeně jsem ucukla a přitiskla si pokousanou ruku k hruďi. Zadívala jsem se tomu vlkovi do očí a ze rtů se mi vydral výkřik, když vyrazil proti mému hrdlu.

Ucítila jsem prudký náraz a všechen vzduch z plic se mi vytratil, když jsem zády narazila na tvrdý asfalt.

Sice mě jen kousl, ale měla jsem pocit, že mi ukousl celou ruku, ostrá bolest zastavila proud mých myšlenek, jeho tesáky pronikaly mým masem, zatínal je do mého krku znovu a znovu, se slzamy v očích jsem se ho ze sebe snažila shodit. Chytla jsem ho za kůži na krku a snažila se ho odtáhnout, ale jeho síla a dychtivost po mase a lovu byla nejspíše větší jak moje snaha přežít.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na tupou bolest hlavy, která vypukla poté, co mne ten vlk napadl a srazil mě na chladnou asfaltovou cestu, pohltila mě únava a spánek. Necítila jsem už žádné tesáky na mém krku, nejspíše mé tělo bolest otupila natolik, že bych necítila ani to, kdyby přeze mne jel bagr.

Otevřela jsem oči, čekala jsem pohled do žlutých, ďábelských očí, ale nikdo nikde nebyl, pomalu jsem se vyškrábala na kolena a rukou si prohrábla vlasy slepené krví. Konečkama prstů jsem skontrolovala zranění na krku, které ale bylo z poloviny zahojené, pohlédla jsem na ruku, kterou jsem si prohrábla vlasy, ale vlkovo kousnutí nebylo tak vážné jak jsem si myslela.

Proč mám, ale pořád pocit, jako kdyby mi ukousnul celou ruku a krk? Vstala jsem a zavrávorala, dlaní jsem se opřela o strom, který byl blízko silnice a snažila se nabrat sílu, která mi scházela. Až když jsem si byla zcela jistá, že se mi nepodlomí kolena, když se přestanu opírat o strom, vydala jsem se domů, neustále jsem se ostražitě rozhlížela a vyděšeně otáčela, pořád jsem na sobě cítila pohled těch zuřivých žlutých očí. Udýchaně jsem potevřela nízký plůtek, který lemoval můj dům.

Vešla jsem dovnitř, zula si boty a šla do koupelny, tam jsem si sundala bundu a šátek, který už vůbec nevydadal jako šátek, byl celý od krve, odložila jsem jej na pračku a vytáhla z komódy lékarničku, krk a ruku jsem si vyčistila peroxidem - nepříjemně mě to štípalo, pečlivě jsem rány obvázala obvazem.

Vyhodila prázdnou lahvičku s šátkem do koše v kuchyni. Zahlédla jsem na sporáku nachystané dva plechy s těstovinamy s brokolicí, které jsem chtěla po příchodu z práce upéct a sníst, ale jisté komplikace mi zkazili chuť k jídlu, vyšla jsem z kuchyně a uviděla u Daniela další schůzi.

Jedl dneska vůbec něco? Dobře, dobře, neměla jsem se o tohle starat, byl to typ souseda, který provokuje seč to jde, ale musím se přiznat, že i já na tom měla svůj podíl. S povzdychem jsem dala těstoviny zapéct, posadila se na ždili ke stolu a složila si obličej do dlaní. Ucítila jsem, jak se okolo mě otírá něco teplého a chlupatého.

"Mourku, úplně jsem na tebe zapomněla, promiň," podrbala jsem malého vymlsaného kocourka mezi ušima a došla mu do lednice pro pár koleček salámu a mléka. Dobře, byl to hodně rozmlsaný, líný kocour, kolem kterého by mohli myši tancovat a on by je nechal být, ale jeho práci dobře odvedli pastičky na myši.

Zkontrolovala jsem těstoviny, které už byly nahoře zlatavé, takže jsem je vypla a nechala je dopéct, potřebovala jsem se nějak rozptýlit, abych nemyslela pořád jen na ty žluté oči plné nenávisti. Vzala jsem si chňapky a vytáhla oba hluboké plechy, pasovali na sebe akorát, takže jsem je dala na sebe, vzala jsem špinavou bundu z koupelny, na které byly kapičky krve.

Jestli to nepůjde vyčistit, budu ji muset vyhodit a kopupit si jinou, sice mám jednu náhradní ve skříni, ale ta mi nejspíše už bude malá, s těmato myšlenkama jsem zamířila k sousedovi, plechy jsem pro jistotu zabalila do dvou utěrek, takže jsem se nespálila. Postavila jsem se před jeho dveře, zhluboka se nadechla a zazvonila, hluk uvnitř domu ustál a mezi dveřmi se objevil David.

"Cítím jídlo!" ozval se někdo z domu a já se musela usmát, nejspíše museli mít všichni hlad.

"Plechy a utěrky chci vrátit." Řekla jsem, když jsem mu do ruk vrazila plech.

"Co jsi dělala?" zeptal se a zakroutil krkem, abych věděla o čem mluví, nebyly jsme nějak dvakrát hovorní, občas jsme prohodili pár slov, nebo se u mě zastavil, ale každý jsem byly na svém "písečku."

"Ale," řekla jsem, mávla rukou a byla jsem na odchodu, ignorovala jsem jeho nechápavý pohled, který se změnil v naštvaný.

Vešla jsem domů, zula si boty a namočila bundu do většího kyblíku, přidala jsem tam ještě odstraňovač skvrn a položila kyblík do vany. Koupelna nebyla nijak moderně zařízená, menší vana, nudné bílé kachličky, umyvadlo, nad kterým viselo zrcadlo s různými voňavkami a líčidly, které jsem moc nepoužívala, takže se na nich usadil prach v rohu se krčila starší pračka a u zdi po levé ruce byly dvě komody.

Rozhodla jsem se vysprchovat, pár vlasů jsem měla slepených krví a celkově jsem nevypadala dvakrát dobře, svlékla jsem se a uviděla ošklivou modřinu na lýtku a stehně, odmotala jsem si obvaz z ruky a krku, vyndala kyblíček z vany a pustila na sebe horkou vodu.

Horká sprcha dokonale uvolnila mé ztuhlé svaly a navodila u mě mírumilovnou náladu, ale zároveň mě začali pálit i rány. Vlasy jsem uvázala do ručníku tak, že jsem na hlavě vytvořila menší turban, oblékla jsem si staré triko s nápisem, který se už ani nedal přečíst, oblékla si kalhotky a župan a obvázala rány.

"Tak co ty, mlsoune, mourovatej," oslovila jsem kocoura, válejícího se na pohovce.

Na pozdrav zavrněl a otřel se mi o břicho, otřásla jsem se zimou a rozhodla se zatopit, vytáhla jsem od krbu pár třísek, polínka, noviny a zapalovač, Mourkovi se naježili chloupky na zádech, protáhl se a zasyčel.

"Copak, někdo se nám vkrádá do chaloupky?" zasmála jsem se Mourek neměl rád návštěvy, má slova potvrdilo zaklépání na dveře. Usmála jsem se, vstala od krbu a otevřela je. Daniel, tvářil se formálně a nesl mi plechy i s utěrkama, uhnula jsem ode dveří a šla do obýváku.

"Díky," řekl mezi dveřmi do obýváku a hlavou kývl na kuchyň."

"Není zač."

"Takže," řekl a vydal se ke krbu, občas se tu choval jako doma. "Co budeš chtít na oplátku?"

"Zatopit." vypadlo ze mě a zazubila jsem se a i on se kašlavě zasmál.

"Hm, co jsi dělala?" otočil se, abych neviděla zlost v jeho očích.

"Tentokrát žádný napitý host, přísahám!" zabořila jsem nos Mourkovi do kožichu a drbala ho za ušima, všimla jsem si, jak mu poklesla ramena - snad ulevou?

"Vždyť mě znáš, nepřejdu rovně, aniž by se nenašlo něco o co bych zakopla!" vyhrnula jsem si župan, natáhla nohu a zakroužila s ní, abych upozornila na menší modřinu na lýtku, napnul se.

"Jo, ty zakopneš i o malou větvičku." Zasmál se a zakýval hlavou, uraženě jsem našpulila rty, tak to zase nebylo!

"Nevěděl jsem, že jsi taková dobrá kuchařka."

"Ty toho o mně ještě nevíš," řekla jsem tajemně a zazubila se, "děkuju," kývla jsem k hořícímu krbu.

"To byla maličkost, kdo ví, co by sis způsobila tím, že zatopíš." Zasmál se a v oříškových očí mu zaplály plamínky.

"Hej!" ohradila jsem se a hodila po něm polštář.

"Stejně nevím, co na těch poradách pořád probíráte."

"To je zase moje tajemná stránka." Zatvářil se tajemně, ale jeho oči se smály.
"Tse, tak si ji nech," řekla jsem uraženě a lehla si na pohovku s Mourkem předoucím mi na břiše.

"Takže si se zase pokoušela zachránit nějaké ubohé zvířátko?" poukázal na moji ruku.

"Hmm."

"To tvé pomáhání tě jednou bude stát život!" zašklebil se a já na něj uraženě vyplázla jazyk, on jen vstal a někam šel, našpulila jsem pusu a drbala Mourka dál za ušima.

Daniel mě vytáhl do sedu a odmotal mi obvaz z krku, všimla jsem si blyštící se lékarničky v jeho rukou, položil obvaz nasáklý krví na stůl, ani jsem si nevšimla, že by mi tekla krev.

"Tohle muselo být hodně velké zvířátko," konstatoval, "to je na šití, musíme do nemocnice."

"Ale, bývalý přítel je doktor, zavolám mu, podívá se na to, do zítřka na to neumřu, nebo jo?" ztuhl, nevím, jestli reagoval na bývalého přítele nebo na mou smrt, ale jeho svaly se pohnuly, když jsem ho loktem šťouchla do žeber.

Obvázal mi krk a já se položila do jeho náruče.

"Dobře," konstatoval suše a pohrával si s mími prsty.

"Co?"

"Zavolej mu, ať se na tebe podívá." Řekl drsně.

"Teď?"

"Ano."

"Jak chcete, starostlivý sousede..." Zabručela jsem a vydala se do kuchyně pro telefon, našla jsem Tomovo číslo a vytočila ho (to číslo).

Přecházela jsem po obýváku sem a tam a počítala svoje kroky.

"Haló?" ozval se rozespale Tomův hlas, nejspíše spal, ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin.

"Ahoj, Tome, to jsem já."

"An, jsi to ty?" jeho hlas zněl nevěřícně.

"Ano, já."

"Nečekal jsem, že mi zavoláš, poté co jsem ti řekl tu věc jsi mě vyhodila a křičela na mě, že jestli se u tebe objevím, napálíš mi broky do zadku," zasmál se, jeho hlas byl jako pohlazení na duši.

"Jo, omlouvám se, reagovala jsem přehnaně." Slyšela jsem Daniela jak se se smál a provrtala ho naštvaným pohledem.

"No, mohl bys dojet, potřebovala bych pomoct."

"Zase jsi zachraňovala zvířátka, jaké tentokrát?"

"Vlka," kousla jsem se do rtu, bylo dobré mu to říkat, co když vybuchne?

"Vlka? Bože Ano, ty jsi se uplně zblaznila!" zavrčel, nebylo to takové mručení, ale hrdelné zavrčení, co vychází z hruďi, nebyl to dobrý napad!

"Hele, není to zase tak vážné!"

"Dobře, zítra budu u tebe, spasitelko," poznala jsem po hlase, že se už uklidnil, dobře není radno rozčilovat vlkodlaka, ale co už.

"Děkuju, ahoj."

"Vážně si mu tohle řekla?" zasmál se Daniel.

"Hm, ještě něco horšího."