Můj soused vlkodlak 2

"Ono existuje něco horšího než broky v zadku?"

"Kričela jsem na něj, že ho vykastruju," ucítila jsem, jak rudnu a sklopila hlavu, zatímco on se válel na mé pohovce a drbal Mourka. Mé přiznání u něj vyvolalo další další záchvat smíchu, nikdy jsem ho neviděla tak moc se smát. Možná jsem na Tomovo přiznání, že je vlkodlak reagovala moc přehnaně, ale dopálilo mě to, že dodal k tomu co řekl to, že se teď musím stát jeho družkou.

"Jak se ti povedlo v téhle pustině narazit na vlka?" zeptal se s hraným nezájmem.

"Vždyť říkam, že mě ještě neznaš, jestli jsou někde nějaké průšvihy, tak se stoprocentně nalepí na mě."

Nastalo ticho, které ani jeden z nás už neporušil, měla jsem dva týdny dovolenou v baru, kde jsem pracovala zaučovali novou slečnu, takže mě nepotřebovali, Daniel odešel domů s tím, že brzy vstává do práce a já se vydala do koupelny, nasadila jsem si stříbrné náušnice, které mě ale začali pálit do kůže, se syknutím jsem je pustila a dívala se na hojící se spáleninu na prstech.

Rozdrásané hrdlo od vlka, rychlé uzdravování, stříbro, to ne, nemůže to být pravda,lehla jsem si do postele a se slzamy v očích pozorovala praskliny na stropě,cítila jsem, jak na mě padá unava, ale celou noc jsem se jen převalovala a uvažovala, jestli ze mě může být zrůda, nikdy sjem ale neviděla vlkodlaka.

Toma jsem vykopla dřív, než bych ho mohla spatřit ve vlčí podobě.

Sedm třicet s povzdechem jsem vstala a vydala se do koupelny s tím, že už nejspíš neusnu, vyčistila jsem si zuby a sepnula si vlasy do skřipce, vytáhla jsem z lednice mléko a párek, vše jsem to dala Mourině - po Danielově upozornění že je to slečna jsem se rozhodla ji přejmenovat do misky, dobře, sice by měl ten mlsný kočičičák držet dietu, byla jako koule, ale co jiného dělat, když na chytání myší byla líná a granulí se nedotkla, nejspíše byly pod její uroveň.

Všude jsem uklidila, no dobře, zamaskovala jsem ten největší nepořádek, nacpala do pračky všechno špinavé oblečení, které se válelo na zemi v ložnici a zapla ji. Pustila jsem Mourinu proběhnout se ven i přes její protestující mňoukání a kňourání, uslyšela jsem odjíždět černý Renault, Daniel jel do práce.

Vzala jsem z lednice kousek rozmrzlého masa, postavila jsem ho na kuchyňský stůl, který měl oválný tvar a byl zastrčen v rohu místnosti, sedla jsem si na lavici, která byla vedle něj. Mlsně jsem se olízla a pozorovala krvavý plátek masa předemnou, co kdybych kousíček ujedla?

Představa syrového masa v mé puse vyvolala ještě větší chuť na něj. Ne, nemůžu! Nejde to, nemohu jíst sy rové maso, ale když ono vypadá tak, další mlsné olíznutí. Mé přemýšlení přetrhl zvuk motoru auta, který jsem neznala, nakoukla jsem z okna ven a spatřila stříbrný wolks wagen, ze kterého vystoupil Tom. Stoupla jsem si do venkovních dveří a překrásně se na něj usmála, vůbec se za ten rok nezměnil.

"Žádná brokovnice?"

"Žádná brokovnice!" ujistila jsem ho a on zjihl.

"Co je?" osočila jsem se.

"Pěstuješ si tu vlkodlaka?"

"Ne, proč bych měla?" nechápala jsem.

"Tak o něm asi nevíš," usmál se a zhluboka se nadechl, "hm, pěkně si tě tu označil, dobrá práce." Šklebil se.

"Vlkodlaci si označují své uzemí a partnerky - ať už budoucí, nebo o ně usilují - svým pachem, aby se od ní všichni ostatní držely dál" vysvětlil, když uviděl muj nechápaví pohled.

"Dokázal bys toho parchanta poznat?" zasmál se, "jistě, rád mu za tebe našiju broky do zadku, za to, že si označuje něco, co je moje," v očích mu nebezpečně zalesklo a svaly se mu napjaly.

"Nech toho, nebo vytáhnu Báru z pod postele! Nepatřím nikomu!" vrčela jsem, ne počkat, já vrčela? Bára je má brokovnice, nevím sice jaké ráže, ale v obchodě říkali, že dělá hezké jizvy.

"Ann?" řekl, aby upoutal moji pozornost a objal mě, zabořil mi nos do krku a nadechl se, "jeho pach je poměrně čerstvý, ale cítím z tebe vlka, nes..."

"Daniel! Ne s žádným vlkodlakem jsem nespala a vlkodlačí děti plánuju až za dvacet let!!" řekla jsem ostře, až moc ostře.

"Daniel? Alfa místní smečky?"

"Můj soused!" palcem jsem ukázala na větší dům s dvěma balkony.

"Já, pojď dál," zamumlala jsem a odstoupila ode dveří, všimla jsem si, jak se zaraženě podíval na plátek krvavého masa na talířku na stole.

"Anno Andreo Schwarz, nechtěla by jsi mi něco říct?" zeptal se a založil si ruce na hrudi, a jaj, použil mé celé jméno, je to v háji.

Řekla jsem mu vše, o útoku, nenávistných žlutých očích, rychle se hojící ráně na ruce a stříbru.

"Brzy bude úplněk, měla by ses připojit k nějaké smečce, brzy se vlk v tobě probudí a nevím, jak budeš reagovat."

"Nechci k žádné smečce," zamumlala jsem schoulená v rohu pohovky, Povzdechl si má proměna ve vlkodlaka ho zasáhla více než mně.

"Naučím tě vše, jak ošetřit vlkodlaka, vše o něm, jak se o sebe postarat a jak se ovládnout, ale nezaručuji ti, že budeš vlk samotář, alfové si všechny volné vlčice přivlastňují, ukaž mi tu ránu."

"Takže budu patřit do harému nějakého vlkodlaka?" zusupěla jsem naštvaně, když mi pár stehy zašíval ránu na krku, zasmál se.

"Ne, žádný alfa nemá harém plný vlkodlačic, tedy, jeden ano, ale alfa chrání samice před vlezlými vlkodlaky, co se chtějí pářit."

"Ble, to se radši budu navždy schovávat v nějaké noře."

"Mláďata jsou velice vzácné, obvykle zemřou dříve než se narodí, vlkodlaci jsou z toho zoufalí, vlkodlak, který je stvořen kousnutím malokdy přežije, nebo podlehne zraněním."

"A tím chceš říct, že mám skočit s každým vlkodlakem, kterého potkám do postele a vesele mu rodit mláďata?" zavrtěl hlavou a klekl si ke mě a položil si hlavu na mé břicho.

"Malo které vlkodlačice se dokážou za uplňku neproměnit," neodolala jsem a prohrábla mu jeho delší světle hnědé vlasy, obklopila mě jeho nasládla vůně, vymrštila jsem se na nohy a naštvaně se na něj podívala, označoval si mě!

"Nemůžeš mi upřít to, že si tě označuji, každý vlkodlak touží po volné vlčici a nechce, aby mu ji nějaký jiný vyfoukl." Povzdychla jsem si, jestli mě tohle čeká dalších sto let, tak se budu klidit z dohledu všech vlkodlaků.

"Připadám si jako patník!" osočila jsem se a věšela prádlo na sušák

"Tvé smysly se lepší," pokračoval a ignoroval moji narážku, "lépe vidíš, máš lepší zrak a čich, vycítíš něčí touhu po tobě, strach..." Řev motoru přerušil nás rozhovor, slyšela jsem něčí kroky, cvaknutí kliky a ve dveřích se objevila Danielova silueta, obklopila mě jeho vůně a zažírala se mi do kůže, do pytle, to přišel jen proto, aby si mě označkoval, nebo co!

"Jdu do kláštera!" vykřikla jsem naštvaně a zaplula do ložnice převléct se z pyžama do roztrhaných džínů a modrého trika s krátkým rukávem, Daniel seděl rozvalený na jedné straně pohovky a vypadal, jako kdyby tu byl častěji než u sebe doma. Tom seděl na druhé straně s rukama založenýma na hrudi, nadechla jsem se a ucítila souboj, tak to ani nahodou o mě v mém domě se nikdo prát nebude! Předstírala jsem, že jsem si ničeho nevšimla, jak bych taky mohla, jsem přeci člověk.

"Co tu děláš?" zamračila jsem se na Daniela, který si sem chodil kdy se mu to hodilo, na nezvanou návštěvu až moc často.

"Přišel jsem tě skontrolovat, jak se ti daří s tím krkem." Skontrolovat mě, nebo konkurenci, která tu vlastně ani nebyla, nechtěla jsem ani jednoho, ne teď, ne když toto.

"No, jak vidíš, tak žiju, sice mě ty stehy řežou, ale dá se to přežít a ruka je v pohodě."

"Stehy jsem musel utáhnout, jinak by se ti rána nezacelila." Hájil se Tom, protočila jsem panenky a šla do kuchyně uvařit si kakao, dobře mám v obýváku dva vlkodlaky, co jsou odhodlaní se kvůli mé pozornosti pozabíjet existuje něco horšího?

"Vzal jsem si týden dovolené, poskytneš mi azyl?" řekl Tom, který mi nakukoval přes rameno, mávla jsem nad tím rukou, jo, existuje!

"V obýváku je místa dost." Všimla jsem si Danielova naštvaného pohledu, který se změnil na výsměšný, jestli nepřestane, bude týden trávit někde zavřený!

"Musím jít, večer se tu stavím," věděla jsem, že ta poslední část není mířena na mě, ale na mou návštěvu.

"Doprovodím tě," řekla jsem a dala na zapnutou plotýnku kastrůlek s mlékem.

"Možná bude lepší když se tu ten týden co tu Tom bude neukážeš," šeptala jsem mezi dveřmi.

"Kazím vám soukromí?" škádlil mě, "nechci tě s ním nechávat o samotě."

"Nejsi má chůva, byla jsem s ním sama dva roky, a neposlouchám žádné rozkazy." řekla jsem netrpělivě.

"Stejně tě večer přijdu skontrolovat," řekl normálním hlasem a políbil mě na čelo, takže určitě za mnou stál Tom.

"Je to Alfa," řekl, Tom, když si byl jistý, že je Daniel dostatečně daleko, aby nás neslyšel, nalila jsem do hrníčku mléko a zamířila ke stolu.

"To jeho pach je tu všude kolem."

Zaskočilo mi kakao a já se rozkašlala, odložila jsem hrnek na stůl a snažila se uklidnit, dobře, takže dva vlkodlaci usilují o mou... pozornost, jeden je Alfa a má na mě nárok, proč z nebe nemůže spadnout meteorit a zabít mě! Nadechovala jsem se, že řeknu něco hnusného, ale přerušilo mě bolestné vytí, vyskočila jsem, obula si tenisky, a vyběhla ven, venku před Mým domem ležel vlkodlak, vyběhla jsem před branku a přišla blíž, hrdelně na mě zavrčel.

"Pomůžu ti, pšt," uklidnila jsem ho a přišla blíž.

"Už zase, lásko? Jednou se ti to pomáhání vymstí." Zamumlal Tom, který mi stál za zády.

"Musíme mu pomoct, přece ho nenecháš zemřít."

"Drahoušku, tohle by ho sotva zabilo," zavrčela jsem a praštila ho.

"Prostě mu pomůžeme!"

Vzala jsem vlkodlaka kolem pasu a Tom za zadní nohy, nejdříve protestoval, že se prohodíme, ale upozornila jsem ho, že je to doktor a potřebuje obě ruce zdravé, protáhly jsme ho mezi dveřmi jen tak, tak a položily ho na gauč.

"Dezinfekci, šití, co je?!" osočila jsem se na Toma, který se na mě nevěřícně díval.

"Probudila se v tobě zdravotní sestra a to jsi v nemocnici pracovala jen pár měsíců." Zamumlal a zatřepal hlavou, "všechno mám v tašce, v autě." Nedělila jsem se s nikým o to, že jsem vyučená zdravotní sestra, proč taky?

Doběhla jsem do jeho auta pro tašku, zamkla jsem auto a uslyšela za sebou vrčení, pomalu jsem se vyděšeně otočila, byl tam obrovský černý vlkodlak!

"Neublížím ti, jen si vezmu tašku a půjdu," další zavrčení. "Hele, já se tě nebojím!" zakřičela jsem a potřásla hlavou," zavrčel a ztuhl, přiložil čumák k mému krku a zafuněl, no, dobře, musela jsem být načichnutá Danielem.

"Nejsem to, co si myslíš!" zakňučel, "hele, mám tvého přítele v obyváku na gauči a chystam se ho ošetřit, ale takhle to nepůjde, tak se uklidni, proměň se a pojď semnou, nebo si tu vrč!" zakřičela jsem, vlkodlak sklopil uši a zakňoural. Povzdychla jsem si, dobře, musela jsem být na něj dost tvrdá a zlá, ale jak jinak uklidnit naštvaného vlkodlaka žádný způsob jsem neznala, ale skoro každého chlapa uzemní sražení ega nebo křik.

"Pojď semnou," mávla jsem na něj a vešla do domu, nemusela jsem se otáčet, slyšela jsem za sebou praskání kostí, které mně donutilo přikrčit se a pak tiché, lidské kroky.

"Tome, dej mu nějaké kalhoty," řekla jsem, jen co jsem vešla do obýváku a hlavou kývla na nahého vlkodlaka za sebou.

"Dobře, dobře, teď to zaštípe, ano, neboj se," šeptala jsem a pomalu mu tamponem čistila ránu na krku.

"Tos udělal ty?"

"Ne!" zavrčel sotva slyšitelně.

"Dobře," kývla jsem, "Tome, potřebuju tě!"

"Já tebe taky," ozvalo se mi u ucha, protočila jsem panenky.

"Potřebuju, abys mi řekl, jak to mám zašít."

(...)

"Není to nic vážného," řekla jsem vlkodlakovi zhroucenému na židli a položila před něj hrnek s kouřící se kávou.

"Málem jsem na vás zautočil, kdybych z vás neucítil alfu..."

"Já s Danielem nic nemám!" zaskučela jsem, "to že zamnou občas zajde na návštěvu a zasmradí mi to tu ještě neznamená že s ním něco mám a nevykej mi, proboha!"

"Hm," zabručel, zdálo se mi to, nebo mi nevěřil?!

"No, když už jsme u toho, kdyby se Daniel ptal, tak mu o mě nemusíš říkat, no víš, že jsem mu pomohla, pár dní si poleží, stehy jsou sice pevné, ale při proměně by se mohli přetrhat."