Můj soused vlkodlak 4

"Ahoj, sladká Anno," usmál se Tom a protáhl se kolem mě, čímž si vysloužil ošklivý pohled od Davida.

"Dovolil jsem mu přeměnit se, stehy má skoro zahojené, ale ještě bych ho tu dozítra nechal." Ozval se Tom z kuchyně a něco ohříval, David se zhluboka nadechl a ztuhl.

"Voníte jako alfa."

"Jo, byla jsem mu donést něco k jídlu a donutila ho jít si odpočinout." řekla jsem a odstrčila se zády od futer.

"Řekla jste mu o mně?"

"Ne, neptal se." usmála jsem se a se založenýma rukama na hrudi přišla blíž.

"Když se nebude ptát, neříkej mu že jsi byl u mě, řekni že jsi byl u známé a že tě ošetřila a nezmiňuj se o tom, že jsem vlkodlak."

"Ale proč, vše by se tím zjed..." zarazil se, "co by se?" zeptala jsem se a propalovala ho rentgenovým pohledem.

"Ale nic," nebyla jsem vlkodlak dlouho, ale poznala jsem, že lhal, ještě chvíli jsem ho propalovala pohledem a nakonec rezignovala, kývla jsem a odešla do kuchyně, Tom přede mně postavil talíř s jídlem z restaurace, ucítila jsem prudký hlad, který se mi ozval v břiše, ale znechuceně jsem od sebe talíř odsunula.

"Anno, musíš něco sníst." Poručil pevně, ale já jen záporně zakývala hlavoua pár vlasů mi spadlo do obličeje.

"Nemám chuť." Odsekla jsem a dlaněmi se zapřela o spánky.

"Když budeš slabá, neovládneš se a někoho zabiješ."

"Má pravdu," ozval se David.

"Já se neprosila o to, aby se to stalo, byla jsem šťastná jako člověk, sice to byl ponurý život, ale mě stačil!" praštila jsem rukou do stolu a těžce dýchala, měla jsem sto chutí někoho něčím praštit, podívala jsem se do Tomovi vyděšené tváře a bojovala o sebe kontrolu.

"Daniel..."

"Ne, pro toho nechoď!" křikl Tom na Davida, který vyrazil ke dveřím.

"Uklidni se, Ann, někomu ublížíš."

"Nemá nás ráda," prskal někdo ve mě, promluvila jsem, ale přitom jsem nechtěla.

"Má, jen si musí zvyknout na to, že se to stalo zrovna jí."

"Ne!" zavrčela ostře,"nechce, abychom žili, nejí, pořád přemýšlí o nás o našem životě, jsem její součást, nedovolím, aby nám ublížila." Tom přikývl.

"Děkuji, že se o ni staráš," řekl a sklopil pohled. "Starám se o naše bezpečí." Zatřepala jsem hlavou a nadechla se.

"Tvá vlčice má více rozumu, jak ty!" probodla jsem ho naštvaným pohledem, nepříjemně mi zaskučelo v břiše.

"Hladový vlk, šílený vlk." temně zavrčel a přisunul ke mně jídlo, dlouze se mi zadíval do očí a poté je sklopil, odsunula jsem se od stolu, vzala krabičku s jídlem a odešla do svého pokoje. Snědla jsem na posezení celou krabičku a ještě mi zůstával v žaludku nepříjemný pocit hladu.

(...)

"Ne, tohle pitvat nebudu!" protestovala jsem a snažila se nevnímat omamnou vůni krve mrtvé srnky, která ležela na mém kuchyňském stole, vlčice se od té doby co jsem se začala pravidělně krmit neozvala.

"Musíš se naučit ošetřovat rány," ukázal prstem na mrtvou srnku, "a tohle je nejlepší způsob a navíc se naučíš anatomii!"

"Ani náhodou, na tohle já nesáhnu!" roztřesenou rukou jsem ukazovala na mrtvolu, "a zašpinil si mi podlahu!" obviňovala jsem ho.

"Ann, za dva dny se vracím domů, ke své smečce, měla by ses přidat k Danielovi, nevydržíš dlouho sama," nadechl se, "můj vlk po tobě bude tesknit, drahá." usmál se a pohladil mě po tváři, ošila jsem se a ucukla před jeho dotykem, mě ani mé vlčici, kterou jsem po týdnu brala jako samozřejmnost se to nelíbilo. Zvykla jsem si na ní a občas ji i ignorovala, cítila jsem jí uvnitř sebe, byla moje součást, kterou jsem musela vzít za svou.

"Nechci." Odsekla jsem, obě jsme toužili po svobodě, kterou nám smečka nemohla dát.

Povzdychl si, "dobře, dáme se do toho." Opatrně jsem srnce ránu na krku zašila.

"Mělo to vůbec cenu?" v ruce jsem svírala hrnek s horkou čokoládou a hlavou kývla směr kuchyň, kterou jsem celou umyla savem.

"Stejně si ji za rohem sežral!" škádlila jsem Toma, který seděl v menším křesle, zatímco já si pro sebe zabrala celou pohovku a nemínila jsem se dělit.

"To teda nesežral!" vyjekl pobaveně a usmíval se, jeho usměv ale v zápětí zmizel. "Za dva dny bude úplněk a já tu nebudu, zvládneš to?"

"Zvládla jsem horší věci!" mávla jsem nad tím rukou, snažíc se na sobě nedat znát strach, bála jsem se usnout, protože bych se mohla přestat ovládat a probudit se jako vlkodlak, nevěděla jsem, jestli můžu být mezi lidmi a přitom je nesežrat. Bála jsem se noci...

"Tohle je vážné, možná bych měl zajít za Danielem, přeci jen je to alfa a měla bys mít k němu autoritu."

"Postaráme se o sebe," schválně jsem použila množné číslo, aby má vlčice věděla, že jsme v tom spolu.

"Můžeš, můžeš jet semnou," navrh tiše a sklopil zrak, musel být blázen, nebyla jsem si jistá, jestli nedokážu ublížit sobě, natož jemu.

"Jen se klidně vrať, zvládám to."

Dívala jsem se, jak odjíždí a zatáhla záclonu, zase sama, zvuk jeho motoru ale náhle ustal, ztuhla jsem, že by se mu něco stalo? Vyběhla jsem ven a spatřila ho, stál u Danielova domu a živě s ním o něčem diskutoval.

"Tomasi, ty parchante!" vykřikla jsem naštvaně a cítila, jak se zlost dere ven, bosky jsem vyběhla ven a přeskočila plůtek. Naštvaně jsem se vydala k nim a ucítila teplo, které se mi rozlilo po celém těle, s každým krokem bylo teplo větší a větší.

Zkřivila jsem obličej bolestí, když jsem uslyšela zapraskání svých kostí, zastavila jsem se a padla na kolena, nehty zarívajíc do chladné země. Napnula jsem se a prohla se, další zapráskání, kosti se mi protahovaly, zavyla jsem a doslova vybuchla, místo svých nohou jsem uviděla dvě šedé tlapy.

"Ann," vydechl Daniel. "Musíš jí uklidnit, jsi alfa a ona patří k tvým vlků!" zavrčel Tom.

"Anno," řekl Daniel autoritativním hlasem, přikrčila jsem se pod sílou jeho hlasu a oklepala jsem se.

"Anno, klid!" něco ve mě mi říkalo, že mám poslechnout, ale nechtěla jsem, nebudu další jeho zombie, která slepě plní jeho rozkazy! Sklopila jsem hlavu, přitiskla si uši k hlavě a couvla.

"Anno, klid, ano? Nic se ti nestane," uklidňoval mě, jeho hlas zněl klidně a pohladil mě po duši, bylo to, jako kdybychom byli nějak spojení, další ucouvnutí, ne, ne! Otočila jsem se a zbaběle utekla.

"Ann, stůj!" jeho rozkaz nutil mého vlka, aby zastavila, ale byla jsem to já, ne můj vlk, kdo se vzepřel, nechtěla jsem být další jeho poskok, vběhla jsem do lesa a pobíhala mezi stromy, musela jsem běhat, abych se uklidnila. Ucítila jsem přítomnost někoho dalšího, zastavila jsem, přikrčila se a pozorovala přírodu kolem.

Otočila jsem se a spatřila ho, Daniela, jeho omamná kořeněná vůně obepnula mé smysly, byl o hlavu větší, jeho srst měla tmavě šedou barvu - o pár odstínu tmavší než ta moje, udělal jeden krok ke mě a kousl mě do ucha, brala jsem to jako pokárání.

Zakňučela jsem a sklopila hlavu, cítila jsem, jak do mě strčil čumákem, podívala jsem se na něj a on mi olízl čumák. Poodstoupil a se žuchnutím se položil na zem, stalo se mu něco? Zakňourala jsem a strčila do něj, zvedl hlavu a zadíval se na mě, svalila jsem se vedle jeho boku a zavřela oči.

Nebyla mi zima, nejspíše díky kožichu. Cítila jsem přítomnost někoho dalšího, zvedla jsem hlavu a uviděla temně černého vlka, jako jedna z nich jsem měla lepší zrak, do čumáku mě uhodila Tomova nasládlá vůně, vymrštila jsem se na nohy a zavrčela na něj.

"Anno, klid!" ozvalo se mi v hlavě a projela mnou vlna klidu a míru, přestala jsem vrčet a stáhla se, Daniel se mi otřel o bok a šel dál do lesa, se staženým ocasem a sklopenou hlavou jsem ho následovala, jediné co mě v tuhle chvíli štvalo bylo to, že jsem se tu věc snažila ututlat zbytečně! Tolik úsilí a k ničemu z hrdla se mi vydralo slabé zavrčení Daniel se otočil a probodl mě naštvaným pohledem, myslel si snad, že se neovládám?

Nebo že mi vlčice, která byla mimochodem stejně paličatá a neůstupná jako já sebrala kontrolu? Byla jsem zabraná do svých myšlenek natolik, že jsem si nevšimla, že zastavil, vrazila do něj a spadla na zadek.

Oklepala jsem se a vstala, mé smysly ale postřehly něco chutného a krásně vonícího, otočila jsem se a uviděla králíka, pomalu jsem se k němu připlížila a skočila mu po krku, při skoku se mi z tlamy vydralo hrozivé zavrčení.

Položila jsem se do trávy, podržela už mrtvého králíka mezi tlapama a začala ho žrát, Daniel mě okázale ignoroval a já se sním chtěla rozdělit! Zabručela jsem a naštvaně odběhla pryč, lehla jsem si do vysoké trávy na poli za mým domem, nikdo se tu o to nestaral a teď jsem za zato byla docela ráda, je to dobrá skrýš pro vlkodlaka, ale chci se proměnit zpátky!

Uvolnit mysl, uvolnit mysl, ale jak mám uvolnit mysl, když mě ten hlupák takhle vytočil! Zavřela jsem oči a představila si pustou poušť s uschlým kaktusem, ticho, písek, pusto, kosti se mi stahovaly nazpět, zatnula jsem čelist a snažila se nekřičet bolestí. Smršťování kostí doopravdy bolelo. Ztěžka jsem dopadla na chladnou půdu, rukama jsem se zapřela do země a snažila se zvednout, ale ruce moji váhu neunesly a já klesla opět k zemi, zabořila jsem čelo do země a ztěžka vydechla.

"Po proměně je tvé tělo ochablé, ale časem se to zlepší, dokonce už i lovíš, to se nestává moc často, obvykle jsou vlkodlaci po první přeměně vyděšení, ale ty jsi musela vždy vzdorovat, že?" odkud ja ten posměšný hlas jenom znám...

"Mimochodem, měla bys taky vylézt na sluníčko, máš zadek sice hezkej, ale bílej jako tvaroh!" usmála jsem se, je to on!

"Adam Rigsby nikdo jiný dokáže složit kompliment tak, aby vyzněl jako urážka."