Můj soused vlkodlak 6

Probudila mě úžasná vůně pečené slaniny a smažených vajíček, kuchyň sice byla o dvě místnosti dál, ale jako vlkodlak jsem měla lepší čich a chuť, která se ještě více zlepšila.

Posadila jsem se, nazula si bačkory, které mi někdo s županem položil na noční stolek k posteli, navlékla na sebe onen župan a vydala se po té krásné vůni, jen co jsem vešla do obýváku mi čelsit spadla až na zem, seděli tu snad všichni z Danielovi smečky, které jsem znala.

Nina, menši blondýnka s krásnýma modrýma očima, vlasy jí sahaly sotva po ramena. katrin, která byla naopak vyšší a vlasy měla hnědé a délkou dosahovali až na lopatky.

Robert, který nebyl moc svalnatý, ale byla za to milý měl krátce sestřižené, černné vlasy, hezký úsměv a zelené oči. David, můj starý známý, svalnatý, milý mladák s hnědýma očima a delšíma kaštanovýma vlasama a nakonec Simon, který byl ze všech nejstarší a byl věčně nabručený, vlnité vlasy se mu spouštěli po ramena a hnědo zelené oči mě doslova probodávali pohledem.

Prošla jsem kolem nich a dělala jako že je nevidím, k sakru, to si sem Daniel stěhuje celou smečku, nebo co! vešla jsem do kuchyně a chytla za rukáv Daniela, který seděl u kuchyňského stolu a četl si noviny, kývla jsem na Adriana, který smažil vajíčka a omeletu a věnovala mu hezký úsměv, vytáhla jsem Daniela do chpdby a opeřela se o zeď s rukama založenýma na hrudi.

"Co je to v mém obývacím pokoji za slet?" zeptala jsem se jakoby nic a zamračila se na něj.

"Smečka se cítí dobře tam, kde alfa." Řekl jako by nic.

"Tak se přestaň cpát ke mě domů a sbal si je do batohu a mazej k sobě domu!" zasmál se.

"Nevím, drahá, jestli máš tak velký batoh."

"Do večera ať jste pryč!" zavrčela jsem a šla do kuchyně, Adrian mi dal talíř s omeletou a osmaženou slaninou, podal mi vidličku a krajíček chleba.

Vzala jsem si to a sedla si do obývacího pokoje do volného křesla, panovalo tu ticho a všichni se na mě zvědavě dívali, po chvíli si ke mě přisedl Daniel, který svůj velectěný zadek posadil na opěrku křesla a objal mě kolem ramen.

Natáhla jsem se pro ovladač a líně přepínala programy sem a tam. Nechala jsem tam puštěný nějaký program, který jsem přestala vnímat a věnovala se snídani.

Chutnalo to ještě lépe než to vonělo, mlsně jsem se olízla a dojedla poslední sousto.

"Tys byl nakupovat?" zeptala jsem se Daniela, protože jsem si neuvědomovala, že bych doma měla nějaké vajíčka.

"Hm..." zamumlal a ukradl mi z talíře plátek slaniny, který jsem si chtěla vychutnat naposledy. "Nebylo tu nic, co by se dalo sníst."

"Kolik jsem dlužná?" odložila jsem talíř na stůl a poposedla si.

"Panebože, Anno, nic! To každému, kdo ti nakoupí něco dlužíš?"

"Jo..." Vstala jsem a odnesla talíř.

"Bylo to výborné, kde ses naučil tak vařit?" zeptala sjem se Adriana, který právě sklízel ze stolu a zády se opřela o potlučenou linku.

"Pracoval jsem v jednom bistru." Setřel stůl a stoupl si naproti mě. "Nevadí, že jsem si půjčil kuchyň?"

"Ne, stejně se tu Daniel chová jako doma." Řekla jsem to tak, aby to dotyčný v obývacím pokoji slyšel taky.

"Tak děkuji." Mile se usmál, Adrian byl jeden z mála vlků, které jsem znala, ale i za tak krátkou chvíli jsem si ho oblíbila, celkově působil celkem mile a jeho zelené oči prozrazoavaly uličnictví. Černé vlasy mu trčeli do všech stran a jeho úsměv byl takový roztomilý.

Venku se už smrákalo, zamračeně jsme se podívala na Daniela a zase ven, Daniel se jen zasmál a zvedl a v ten současný moment se zvedla celá jeho tlupa nehcápavě jsme se na ně všechny podívala ale nijak jsem to raději nekomentovala.

Nechtěla jsem proti sobě poštvat celou smečku, stačí, že někteří mí nepřátelé pobíhali venku a vesele si kousali do lidí.

Půl deváté a já mám v domě takový binec, ale dnes už to uklízet nebudu.

"Mourinko, ččiči!" volala jsem mezi dveřmi své domácí zvířátko. "Pojď dovnitř!" křikla jsem znovu.

"No tak, ty chlupatá, malá svačino!" chtěla jsem zavřít dveře a nechat ji venku, když se dáma tak dlouho neukazovala, ale zastavilo mě tiché mňoukňutí u dveří.

"No tak vejdi..." Pobídla jsem jí a ona si vesele vťapkala do obýváku se špinavýma tlapkama, mnohokrát jsem uvažovala, že ji naučím, aby si utírala tlapky, ale pak jsme ten nápad zavrhla.

"Ještě jednou mi vlezeš domů se špinavýma tlapkama a vážně si z tebe udělám svačinu!" vyhrožovala sjem jí, když jsem lezla po čtyřech a vytírala její stopy, zatím co ona se kolem mě motala a se předením se o mě otírala.

Usmála jsem se a podrbala jí na hlavě, hadr jsme vrátila do chodby na jeho místo, které bylo u dveří, převlékla se, všude zhasla a šla spát.

(...)

Probudila sjem se a otřela si spocené čelo, někdo byl zraněný, cítila jsem to. Každičká částečka mě samé mě pálila, pocit, který hlásil, že se mi chce zvracet se mi usadil v žaludku, vstala jsem z postele a šla do kuchyně.

Pár doušky jsem vyprázdnila sklenici studené vody, pálení, které jsem cítila v krku se podobalo sahaře, doslova mi v něm hořelo a měla jsem v něm sucho. Cítila jsem strach a bolest, tyhle pocity se ve mně navzájem mísily.

Co se to k sakru děje!

U Daniela doma se svítilo a bylo tam rušno, až moc rušno. Nazula jsem si tenisky, na modré pyžamo s žirafou a bledě růžový, vybledný župan si navlékla zelenkavou bundu s kapucí.

Sžíravý, vlezlý pocit, že se něco děje nechtěl ustoupit, zaklepala jsem na vchodové dveře Danielova domu a prohrábla si vlasy, studený zimní vzduch zchladil mé tělo. Dveře se s vrznutím otevřeli a já spatřila Danielovu udivenou, pobledlou tvář.

"Něco se děje." Zachraptěla jsem a protáhla se kolem něho dovnitř. Adrian ležel na pohovce ve vlkodlačí podobě, všude tu byl cítit strach a krev.

Přišla jsem blíž k Adrianovi, mohutný, světle hnědý vlkodlak ztěžka oddychoval a srst měl slepenou krví, nadechla jsem se a snažila se zahnat nevolnost. Klekla jsem si k pohovce a kontrolovala mu poranění.

"Lé..." Zprudka jsem se nadechla a polkla další vlnu nevolnosti, "lékárničku." Daniel se na mě díval zkoumavým pohledem a v rukou držel lékarničku, natáhla jsem se a převzala ji, vlasy jsem si přehodila přes rameno a začřala Adrianovi čistit rány.

Tlapu, kterou měl pokousanou jsem obvázala obvazem a zbytek zranění, která se začala zacelovat jsem vyčistila, zavřela jsem lahvičku s kysličníkem, zapřela se jednou rukou o zem a druhou si přitiskla na břicho, další nápor nevolnosti se dostavil.

Zatmělo se mi před očima, ucítila jsem něčí dotyk na krku, nadávky vrčení a pak jen tmu...

(...)

Probudila jsem se ve velké posteli, která krásně voněla po Danielovi, usoudila jsem, že to bude nejspíše jeho ložnice z mého přemýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří, škubla jsem s sebou, ale oči jsem nechala zavřené, ucítila jsem Danielovu vůni. Místo vedle mě na manželské posteli se pod tíhou Danielova těla prohnulo a já

se skutálela dolů a narazila do něj. Otevřela jsem oči a pohlédla do danielovi unavené tváře, odvrátila jsem od něho zrak a zase se odkutálela na druhou polovinu postele.

"Nemůžeš předemnou pořád utíkat, schovávat se a nebo dělat že neexistuju." Jak jsem měla předstírat, že neexistuje, když jsem cítila jeho i smečku, jako kdyby byly vedle mě, cítila jsem jejich sílu a moc. Nevěděla jsem proč, ale rozhodně jsem nechtěla být s nimi spojená, když k nim nepatřím.

"Jednou." Nadechl se a já ucítila v jeho hlase úsměv. "Jednou budeš muset říct, jestli budeš moje, nebo ne."

Zavřela jsem oči a schoulila se do klubíčka, jaké by to bylo být jeho družkou, mít ho vedle sebe takhle každý den...

"Ale!" vyhrkla jsem a prudce se otočila a tím jsem si vysloužila pěknou ránu do čela o Danielovu hlavu, protože se celou dobu nademnou nakláněl.

"Au!" sykla jsem a připlácla si dlaň na čelo.

"Ty máš, ale, tvrdou lebku!" zamumlala jsem a snažila se rozmrkat mžitky před očima.

"O nic víc, než ty, jsi v pořádku?" ustaraná vráska, díky lkteré vypadal starší se mu objevila na čele, když mi prsty procházel po čele.