Můj soused vlkodlak 7

"Myslím," zamumlala jsem, když mě naklonil. "Že ano, žádné trvalé následky mít nebudu, teda až na pěknou bouli."

"To je dobře, nechtěl bych mít praštěnou ženu." Jeho oči začínali nabírat černou barvu. Sakra, ztrácel nad sebou kontrolu, ale vždyť jsem toho tak moc neřekla.

"Nějak moc si mě přivlastňuješ." Řekla jsem a bojovně vystrčila bradu.

"Ano, od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že jsi ta pravá." Zavrtěla jsem se nebylo mi příjemné mluvit s Danielovým vlkem, obzvlášť, když se tyčil nademnou a dával mi najevo, že má vyšší postavení.

Dotkl se mého krku, "sama dobře víš, že jsi moje!" nahnula jsem se a zatla čelist.

"Nejsem tvoje a ne!" sykla jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, nebylo mi příjemné, že nademnou klečel a kolena měl v úrovni mého podbřišku, že se rty dotýkal mé čelisti, že prsty zaplétal do mých vlasů. Že vypadal tak nepřirozeně sexy.

"Neodpovíš na moji výzvu?" zamračil se, ale dál pokračoval ve zkoumání mé spodní čelisti svými rty.

"Na jakou výzvu?" nechápavě jsem nakrčila nos, o čem že je to vůbec řeč? Už jen jeho přítomnost stačila k tomu, aby můj mozek a chápání fungovalo pomalu.

"Partnerskou výzvu, nevyvlečeš se z toho, Anno, dneska jsi věděla, že se něco děje, cítila jsi to, cítila jsi potíže smečky." Ošila jsem se.

"Nic jsem necítila!"

"Lžeš!" zavrčel a rukou praštil do polštáře těsně vedle mé hlavy, přikrčila jsem se a zavřela oči, bylo to automatické, obranné gesto. Vlk ve mě se schoulil

do klubíčka a ja pocítila nutkání chránit ji i sebe. Vzteky se mi zatmělo před očima. Vymanila jsem se z Danielova sevření a byla si jistá, že jsem si přitom způsobila pár modřin.

Vběhla jsem na balkón, seskočila jsem dolů a ladně přistála na zábradlí na spodním bakoně, nakoukla jsem do obývacího pokoje, kde byla nacpaná skoro celá smečka a všimla si pár nechápavých pohledů členů smečky, seškrábala se dolů a šla domů, bylo mi jedno, že nemám bundu a boty, že mě chaldná zem studila, kamínky se mi zabodávaly do už tak bolavých nohou.

Zabouchla jsem vchodové dveře a opřela se o ně, dobře, tohle bylo šílené, mám, nebo jsem měla v domě na návštěva upíra, který si ze mě udělal menší půlnoční svačinku, z mého přemýšlení mě vytrhl prudký náraz do zad. S pocitem, že mi někdo vyrazil plíce z těla jsem ucouvla a podívala se na toho dotyčného, Daniel... Jak jinak.

"Co tu zase chceš?" vyjela jsem na něj hned, jak jsem popadla dech, dobře, neměla bych na něj být tak nepříjemná, přece jen to byl jeho vlk, kdo mě takhle naštval.

"Nenechám tě samotnou, ne když tu máš upíra a nesu ti věcy." Řekl s vážnou tváří a já zaúpěla, copak mi nemohl dát jen pro jednou pokoj, byla jsem schopná být kvůli tomu upírovi celou noc vzhůru a on se ke mě takhle přivtře!

"Nezbavíš se mě, jsem alfa." Usmál se, ale v očích měl náznak smutku.

"Jo, ale ne můj," odsekla jsem.

"Ale, Anno, přidala jsi se k nám, cítíme tě ve smečce, to jen tvůj mozek to nedokáže pochopit."

"Máš něco proti mému mozku?" zamračila jsem se a vyhoupla se na špičky, abych mu viděla do očí.

"Ne, vůbec nic." Zasmál se a dal ruce nad hlavu.

"Já si myslím!" zasmála jsem se, dobře, byla bych radši sama, ale když mi nabízí společnost, proč toho nevyužít.

"Pojď." Kývla jsem na dveře do kuchyně a vešla dovnitř, jelikož jsem na sobě měla jen pyžamo, položil mé věci v chodbě, zul se a šel zamnou.

"Dáš si něco, čaj, kafe..." Zeptala jsem se a uvažovala, co bych mu mohla ještě udělat, kakao mi došlo včera, protože poslední zbytek co tu byl si odvezl Adam a nenechal mi tu ani drobek!

"Ne, díky," odvětil, když si svlékl bundu a usadil se na pohovku, zakývala jsem hlavou a šla si uvařit čaj, narozdíl od něj jsem byla trochu víc promrzlá, vrátila jsem s kouřícím se hrnkem čaje do obývacího pokoje a usmála se.

Daniel ležel opřený o opěradlo, pohovku jsem hned po odchodu Adama opět složila, měl zavřené oči a zhluboka oddechoval... Spal a vypadal tak úžasně, hnědé vlasy mu trčely do všech stran, řasy měl dlouhé a uhlíkově černé...

Vzala jsem ho za nohy a položila ho na pohovku, strčila jsem mu pod hlavu polštář a přikryla ho. Chtěla bych mít spánek jako on, určitě několik nocí nespal, nebudu ho budit.

(...)

Probudila jsem se schoulená v Danielově náručí, sakra, musela jsem usnout! Mourina ležela Danielovi na břiše a předla.

"Odkud máš tu kočku?" zeptal se Daniel z ničeho nic, povzdychla jsem si, nejspíše nemělo cennu předstírat, že spím.

"Sama ke mě přišla."

"Nevoní jako kočka..." Ztuhla jsem, nevoní jako kočka, co tím myslí? Nevzpomínala jsem si, že bych jí poslední dobou myla, nechtěla jsem riskovat to, že mi vyškrábe oči.

"Co tím myslíš?" zvedla jsem hlavu, abych pohlédla do jeho oříškových očí.

"Nevím, nikdy jsem si nevšiml, že by voněla nějak jinak, než jako kočka, ale teď je cítit jako démon." Nakrčil nos a protáhl se

"Nemáš se za co omlouvat, vypadal jsi roztmile," sakra! To mi jen tak vyklouzlo, prostě jsem to jen plácla, byla jsem ráda, že se jen usmál a nijak to nerozebíral, ale jestli si kvůli tomu bude dělat nějaké naděje...

Vstala jsem a šla do kuchyně.

"Co chceš na snídani?" křikla jsem na Daniela, který si pořád hověl na pohovce.

"Neříkej, že máš něco k jídlu!" zasmál se.

"Hm... jo! Cerálie, ovocné kroužky, čokoládové lupínky a rohlík ze včerejška, vyber si."

"Nezní to moc lákavě," poznala jsem v jeho hlase nechuť, takže jsem mu ukrojila dva krajíce chleba a na jeden namazala paštiku a na druhý dala pár koleček salámu.

Sobě jsem si naložila mističku cerálií a zalila je mlékem, ještě jsem na podnos dala dva hrnky ovocného čaje a odnesla to do obývacího pokoje.

Vlezla jsem si pod kousek deky, kterou měl Daniel kolem sebe omotanou a vzala si svůj příděl jídla, zbytek jsem posunula k němu.

"Chutná ti to?" zeptal se posměšně a prstem ukázal na moji mističku cerálií.

"Jo!" zazubyla jsem se a plácla ho přes ruku.

V klidu jsme dojedli snídani a Daniel odešel domů, ke smečce, trochu jsem zalitovala, že k ní nepatřím, že vlastně kromě Daniela, Toma a Adama nikoho nemám. Máma mě neměla moc v lásce a o ostatních sourozencích ani nemluvě.

Lehla jsem si pod deku, která pořád voněla po Danielovi a otevřela knihu, ctěla jsem začít číst, když mi začal zvonit telefon, zvedla jsem se z pohovky a zabalená jako mumie jsem šouravým krokem šla do kuchyně, kde jsem telefon naposledy položila.

"Ahoj, Marie," pozdravila jsem svoji šéfovou, jen co jsem přijmula hovor.

"Ahoj, Ann, mohla bys dnes dojít do práce? Ta nová onemocněla a já nemám nikoho, kdo by za ní zaskočil vím že máš mít ještě pár dní volno..."

"V pořádku," přerušila jsem jí, protože by byla schopná se mi omlouvat dvě hodiny. "Stejně jsem se už začínala nudit."

"Děkuju, zachránila jsi mi zadek, opravdu moc díky!" zasmála jsem se, to ona spíš pomohla mě.

"Není zač, takže večer?"

"Ano, večer a díky!" zavěsila, zakroutila jsem nad tím s úsměvem hlavou, nestávalo se, že by si Marie nevěděla rady.

Položila jsem telefon zpátky na komódu a zase si sedla na pohovku.

Dobře, upíre, dneska se společnému večeru vyhneme, ale stejně přísahám, že ti za to pití krve zabodnu kůl do srdce! Když pracuju od večera, končím až k ránu, což je pro mě v téhle situaci dobré...

Stmívalo se, sebrala jsem poslední pozůstatky a to telefon, klíče a hodinky, zamkla jsem dveře a šla na zastávku autobusu, nenapádně jsem se podívala do okna mému sousedovi vlkodlakovi.

Všude v jeho domě byla tma, což bylo podezřelé, více než jen to. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a nechala to být, vyšla jsem z uličky a chystala s ezabočit k zastávce, když u mě zastavilo auto.

"Chceš svést?" křikla na mě Nina, členka Danielovi smečky, kývla jsem a nnasedla na sedadlo spolujezdce.

"Daniel není s vámi?" zeptala jsem se zvědavě akousla se do jazyku, neměla bych se o něj tak zajímat!

"Ne, ale možná, že je s klukama, nebo si šel zaběhat," vysvětlila a mile se usmála, zamračila jsem se, Daniel večer nikdy nechodil běhat, možná, ale že si poteřeboval provětrat hlavu.

"Víš, že se Robert s Katrin spojily?" zasmála se ajá na ni udiveně pohlédla.

"No fakt, dneska ji officialně přijal za družku!" usmívala se a zářila štěstím, tak proto si šel Daniel zaběhat, někdo jiný má družku, zatímco já vrávorám nad propastí.

"Vážně? No tak to jim přeju." Vypískla jsem a falešně se radovala, Robert byl milý, vysoký mladík, který se choval spíše jak malý kluk, než jako vlkodlak, Katrin byla o hlavu menší jak on, její hnědé vlasy se jí v lokýnkách vlnily až na lopatky.

"Oh, promiň, ty vlastně neznáš celou smečku, zapomněla jsem!" omluvně se usmála a kousla se do rtu.

"Ne, to vážně nevadí, ty dva jsem už viděla, i tebe, byla jsi u mě doma, že? Ale určitě jim to spolu sluší."

"Ano, to tam byli, upřímně jsme se báli, jak nás vezmeš, Daniel sice říkal, že jsi milá a že jen štěkáš a nekoušeš, ale i tak." Chrlila ze sebe dychtivě a rozhodila ruce. "Sluší jim to spolu a jak, doufám, že mě Robert taky za čas officialně představí jako svou partnerku!" zasněně se zadívala z okna a v zápětí stuhla.

"Takže ty jsi s Robertem?" zeptala jsem se slušně a sanžila se, aby to vyznělo spíše jako konstatování, než jako vyzvídání nových pomluv.

"Ano, ale nikdo krom Daniela a vlastně i teď tebe to neví, takže bych byla ráda, kdybys to nikomu neříkala, jako partnerka alfy jistě víš, že když tě někdo z tvé smečky poprosí o mlčenlivost, dodržíš ji a porušíš ji jen v případě, že by to zasahovalo do celé smečky." Vysvětlovala horlivě, zařadila a zamračeně pozorovala silnici.

"Mé smečky?" nechápavě jsem nakrabatila čelo.

"Oh, Daniel ti nic neřekl? No, jsi jeho družka, čili jeho smečka je i tvá smečka, starosti smečky i jeho jsou nyní i tvými, povinnosti smečky jsou i tvé..."

Zarazila se, "ale to by ti měl říct spíš alfa a ne já, pobočnice."

Usmála jsem se na ni, "i tak děkuji za částečné vysvětlení."

"Není zač," usmála se a já vystoupila, Nina mě vyhodila pár ulic od klubu kde jsem pracovala, takže jsem to měla jen kousek.

"Ahoj, Marie!" pozdravila jsem svoji šéfovou, která stála za barem a poučovala nějakou servírku.

"Anno, díky bohu!" vykřikla radostně a vydala se ke mě, strčila mi do ruky zástěru a zavedla mě do šaten.

"Vypadáš líp, zdravěji, už nejsi tak vychrtlá, jak jsi byla." Pochválila mě s úsměvem a pokračovala. "Páni, povyrostla jsi i vlasy máš delší a to jsme tě neviděla ani ne dva týdny!" stěžovala si a já se zasmála.

"Ale no tak, Marie, přestaň si mě už tak prohlížet!" šťouchla jsem jí do ramene, znaly jsme se už od střední školy, takže jsme jí narozdíl od jiných nemusela říkat paní šéfová, nebo nějak jinak.

"Bestak je v tom nějaký kluk, no tak, nemá kamaráda?" vyzvídala a smála se.

"Kriste, to za vším musí být vždy nějaký chlap?" zaskučela jsem a naoko dělala že pláču.

"No tak, je to ten hezký, co tě tu jeden čas vyzvedával." Nadechla se, že bue pokračovat, ale přerušila ji rána ze skladu, v duchu jsme děkovala bohu, že sjem byla tohoto vyslechu ušetřena, převlékla jsem se a vydala se na plac.