Můj soused vlkodlak 8

"No tak, kdo to je?" vyzvídala, když zamnou za dvě hodiny došla.

"Nikdo!" řekla jsem s protočením očí a svalila se na židli u poloprázdného baru.

"Slyšela jsi o těch záhadných vlčích útocích?" zeptalka se zcela vážně a já stuhla.

"Jakých?" zeptala jsem se odhodlaná z ní vyratit co nejvíce informací.

"Vlci útočí na lidi, nikdo neví proč, jen je pokoušou a utečou," řekla a já se zase vydala obsluhovat lidi, záhadné vlčí útoky, mizející lidé, pořád mi to vrtalo hlavou, že by to mělo cosi společného semnou? Ne nejspíše ne. Ucítila jsem něčí dotyk na paži.

"Nech toho!" osočila jsem se na dotyčného v domění, že je to zase jeden opilý host, pracovat v nočním baru mě baví, ale má to bohužel i tmavé stránky.

"Odpust, jen jsem chtěl..." uslyšela jsem Danielův medový hlas. "Ne, ne, odpust, myslela jsem, že jsi někdo jiný.

" Přerušila jsem ho a omlouvala se mu.

"Myslela jsem, že si, no, to je jedno." Zasmála jsem se, abych skryla svoji nervozitu.

"Neříkala jsi, že jdeš pracovat, vyděsilo mě, když jsem poslal Roberta na hlídku a on se vrátil s tím, že nejsi doma, tak mě napadlo, že tě najdu tady."

"Nemusel si sem jezdit, stejně za chvíli končím..." Zamumlala jsem a šla odnést džusy ke stolu číslo sedm, seděli tam takoví dva mladí kluci nebylo jim víc než sedmnáct, položila jsem džusy a chystala s eodejít, když mě zastavil jeden z nich.

"Nešla bys na rande?" zeptal se přidrzle jeden z nich.

"No," ohlédla jsem se na Daniela, který je je pozoroval přimouřenýma očima. "Promiň, ale ne." Přitiskla jsem si tác k hrudi a pohlédla mu do očí.

"Proč ne?" osočil se a naklonil se ke mně blíž a já se stáhla o pár kroků dál.

"Nějaký problém, lásko?" ozval se Daniel, který teď už stál těsně u mně.

"Ne, myslím, že ne." zachvěla jsem se a podívala se na ty dva hochy.

"Dobře." Řekl klidně, ale já cítila, že klidný není, sršela z něj naštvanost, podráždění a měl vztek, podívala jsem se mu do očí, které nabíraly černou barvu.

"Jdeme," řekla sjem, čapla ho za rukáv saka a táhla ho k baru, kde nikdo naštěstí neseděl, strčila jsem do něj, až zavrávoral a posadil se na barovou stoličku.

"Co zase blbneš?!" obvinila jsem ho, neměl se do toho plést, zvládla bych to sama, takhle je akorát vyprovokoval! Znala jsem tyhle malé kluky znala více než dobře, ne pro ně nebyla odpověď.

"Blbnu? Viděla jsi, jak na tebe koukal, jak na kus masa!" zavrčel a napětí v jeho těle se zvětšilo, byl napnutý jako struna, stačilo jedno špatné slovo a vybouchl by.

"Omlouvám se," vydechla jsem, doufajíc, že se jeho naštvání alespon trochu zmenší.

"Omlouváš se? To přiznáváš, že si s nima flirtovala!" vyštěkl a rukama vztekle stisk nohy barové stoličky, až kov, ze kterého byla vyrobená zaprotestoval.

"Ne, panebože, ne!" vykřikla jsem vyděšeně, co si o mně sakra myslel?

"A i kdyby, nemyslíš, že ti po tom nic není?" začínala jsem být nabroušená, víc než to.

Nebyla jsem jeho majetek, služka a už vůbec ne hračka!

"Sakra, Anno, musíš se pořád hádat, nemůžeš prostě uznat, že to byla pro jednou tvá chyba!" zavrčel a jeho štíhlé prsty se obtočily kolem mých zápěstí.

"Já? To ty se chováš, jako kdybys byl bůh, pořád mi říkáš co mám dělat, obviňuješ mě z toho, že flirtuju s těma klukama i když!" zakroutila jsem hlavou i když koukám po tobě už od doby co ses přistěhoval dodala jsem si v duchu pro sebe.

Černá barva z jeho očí vyprchala a nahradila ji jeho obvyklá hnědá.

"Omlouvám se, určitě toho na tebe musí být hodně, měl jsem si to nechat pro sebe."

"Jsem ráda, že jsi mi to řekl aspoň vím, na čem jsem... Akorát nevím, proč mě ostatní považují za tvou partnerku i když jsem a to nic neřekla..." Zamumlala jsem nechápavě a zamračila se, ten zmetek.

"Tys to prohlásil jako hotovou věc!"

"Říkáš to, jako kdyby to byl zločin."

"No a není, nepotřebuješ k tomu aspoň souhlas, oprávnění?" zavrčela jsem a naklonila se nad něj, abych mu ukázala kdo má teď navrch.

"Anno, můžeš už jít, jestli chceš, ale dávej pozor, víš, co se tu děje." Řekla šéfová Marie, když vycházela ze skladu a prošla kolem nás.

Usmála jsem se na ni a kývla.

"Nikam nechoď o tom si ještě promluvíme!" vyhrožovala jsem Danielovi, ukázala na něj ukazováčkem a šla se převléct.

Vyšla jsem před klub a uviděla Daniela, který se líně opíral o dveře auta, přešla jsem k němu a postavila se mu čelem.

"Takže, jak mi to vysvětlíš?" zavrčela jsem nevrle.

"Co myslela tvá šéfová tím dávej pozor, víš, co se tu děje?" zeptal se a nastoupil na místo řidiče.

Obešla jsem auto a sedla si vedle něj.

"Uhybáš od tématu," obvinila jsem ho, když jsem si zapínala pás.

"Máme na starosti důležitější věci, než se tu dohadovat o partnerství."

"Vlci útočí na lidi, nikdo neví proč, jen je pokoušou a utečou... A ten upír v mém domě je jen múj problém."

Zamračila jsem se a dívala se z okýnka spolujezdce ven.

"Není to můj problém," proběhlo mi hlavou, cítila jsem je všechny, jako kdyby byli kolem mě.

Ninu, která běžela lesem, cítila jsem ten chladný vítr v jejím kožichu. Zavřela jsem oči a ucítila i Katrin, která byla otrávená z obsluhování lidí na recepci, usmála jsem se a v duchu jí poslala kus mé energie. Robert, který nevydával vůbec žádné emoce, takže hluboce spal.

Simon, který běžel lesem a nechával za sebou stopu dravosti, takže nejspíše lovil s Ninou.

Davida a Adriana, ze kterých vyzařovala radost, takže se spolu dívaly na nějaký horor a nakonec Daniel, ze kterého byla cítit nabručenost a zamyšlenost, za kterou byla ale uschovaná taky špetka lásky.

Byla jsem spojena jen s půlkou smečky, za což jsem byla ráda, protože mít v hlavě šest vlkodlaků a cítit každý jejich pohyb mi úplně stačilo. Cítila jsem jak na mě padá únava, nechala jsem se jí unést a usnula.

(...)

Probudila sjem se až v posteli, která úžasně voněla po Danielovi, přitiskla sjem si peřinu k nosu, aniž bych otevřela oči.

"Jaký používáš prací prášek, ta vůně je úžasná," zamumlala sjem rozespala a hned jsem ztuhla, protože sjem si uvědomila svá slova, určitě musel vědět, že ty peřiny do sebe nabrali jeho vůni, uchechtl se.

"Proč si nepřiznáš že si spoutaná se smečkou a semnou."

"To se ví, mám kolem nohy vězenskou koluli a ta je přivázaná k tvé noze a mám kolem sebe provaz, kterým jsem svázaná ke smečce." Uchcetla jsem se té představě.

"Ann, nedělej si z toho legraci, to je vážně." Řekl a v hlase neměl žádné emoce.

"Hm," zabručela jsem a otevřela oči. "Cítím smečku, ale necítím sek ní přivázaná." Přiznala sjem.

"A dál?"

"Co dál?" zavrčela jsem a posadila se, jen co jsem to udělala jsem se zase přikryla, protože jsem na sobě měla jen spodní prádlo.

"Cítíš něco jiného krom smečky?" zašeptal a prohrábl si vlasy.

"Hm..." Cítila jsem povědomé, hřejivé teplo, které vyplulo na povrch jen když jsem byla poblíž Daniela.

"Myslím... Že ne!" nevinně jsem se usmála.

"Anno, jsem vlkodlak, alfa, poznám, že lžeš, na to nezapomínej." Mírně zavrčel a posadil se na kraj postele zády ke mě.

"Nejsem si jistá," zamumlala jsem a zády se opřela o rám postele.

"Čím?" vydechl, ale neotočil se, rukama si podepřel hlavu a zavřel oči.

"Vlkodlačím já, sebou, pouty... Mohl bys mi prosím podat oblečení?" přikývl, přešel ke křesílku, kde bylo úhledně naskládané mé oblečení, podal mi ho a odešel pryč.

Oblékla jsem se a stáhla si vlasy do culíku gumičkou, kterou jsem našla v kapse, utáhla jsem culík a uslyšela cvaknutí dveří od Danielovi ložnice otočila jsem se a spatřila Danielovu kamennou tvář a černé oči.

"Do..." Nadechla jsem se a couvla k balkónovím dveřím.

"Neutečeš mi," usmál se a na prstě se mu pohupoval na provázku uvázaný klíč, sakra, poslední šance na útěk zmařena! Ne že by mi nedělalo problém proskočit skleněnýma dveřima ven na balkón, spíše mi dělalo problém zaplatit mnou způsobenou škodu.

"Chci odpovědi, Anno," černé oči mu žhnuly jako dva uhlíky a vyzařovali čirý hněv.

"Jaké odpovědi?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem a couvla, neovládala jsem svůj hlas, neposlouchal mě.

"Daniel je možná zvyklí čekat, ale já ne," zavrčel, byl jako lovec co obchází kolem oběti, čili mě.

"Dane, děsíš mě," špitla jsem a přikrčila se, stuhl a já pohlédla teď už do jeho hnědých očí, o krok jsem ustoupila a přeměřovala si ho pohledem.

"Měla bych nejspíše jít," navrhla jsem šeptem a obloukem ho obešla.

"Ano, to by jsi nejspíše měla," zamručel, vyhazoval mě, tedy já to navrhla a on na to přistoupil, nelíbila se mi představa toho, že mě takhle sprostě i když z mé vůle vyhání.

Daniel otevřel dveře, ve kterých stála Katrin s nataženou rukou a chystala se zaklepat. Okamžitě, když nás spozorovala stáhla ruku zpět.

"Zdravím, já, nechtěla jsem rušit," zamumlala a tváře jí nabraly narůžovělou barvu, což naznačovalo, že myslí na něco nekalého, za těch pár dní co ji znám jsem přišla na to, že nepatří k těm lidem co se jen tak červenají, červenala se, jen když si myslela, že se dostala do trapné situace. Nebo když si myslela že ruší v nevhodnou dobu.

"Ne, není to tak, jak to vypadá!" vyhrkla jsem vyděšeně a podívala se na Daniela, který měl rozcuchané vlasy od toho, jak si je prohrábl a pomačkanou košili.

Já jsem na tom nebyla o nic lépe, navzdory tomu, že bylo mé oblečení složené se mi ho už podařilo zmačkat, tričko jsem měla nedbale zastrčené v riflích, odkud mi z poloviny vylézalo napůl zapnutou mikinu a vlasy mi trčeli do všech stran, jelikož jsem se ještě nestihla učesat. Rozházená postel taky nevydávala moc dobrý dojem mému tvrzení, že se nic nestalo.

"Dobře, já jsem jen chtěla poděkovat Danielovi," usmála se a já se uvolnila, nic nekalého se tu nedělo, žádná párty s vodní dýmkou, nic!

"Poděkovat? Za co?" ozval se dotyčný, stoupl si za mě a jednu ruku omotal kolem mého pasu, no bezva, opravdu ještě budu muset začít hrát před smečkou že jsme "dokonalý, zamilovaný pár."

Ne že by mi to dělalo problémy, nebo nějak vadilo...

Ne, prostě ho nebudu mít jako druha, křičela ta lidská polovina a ta vlčí mi tvrdila opak, začínám s estrácet v tom, kdo doopravdy jsem.

"Opravdu nevím, jak bych to bez pomoci zvládla, ty lidi byly opravdu strašně otravní, měla jsem chuť je zakousnout, nebo je alespoň přiškrtit." Vrčela a přitom divoce gestikulovala rukama, vypadala přitom tak legračně, že jsem měla problém se nesmát.

"Ale já," zadrhl se Daniel a jeho pohled sklouzl na mě, byla jsem o hlavu menší jak on, ale přesto jsem jeho pohled vycítila, přikrčila se a nevinně se usmála na Katrin.

"Anno, nechceš nám něco vysvětlit?" zeptal se Daniel mezitím co mě probodával pohledem.

"Omlouvám se, jen jsem to chtěla skusit, ani jsem nevěděla, jestli se to povede." Pípla jsem stále přikrčená, teď bych si opravdu přála být neviditelná, puf a byla bych někde v... no to je jedno kde, hlavně někde jinde!

"Oh, moc děkuju, Anno, nerada bych je zabila, měla jsi vidět, jak se tvářili, když jsem od tebe dostala tu dávku energie a já je s úsměvem ubytovala a poslouchala to jejich brebeňtění."

Řekla a celá se šťastně rozzářila, já se na ni jen usmívala, co jsem ji na to mohla odpovědět? Nemáš zač, pro smečku cokoli. Nebo prosím, bylo mi potěšením ti spojením s tebou poslat část mé energie?

"Promiň, asi na mě ještě působí ta tvá energie," řekla a usmála se ještě víc, tedy jestli to ještě vůbec bylo možné.

"Nejpíše ano," zakřenila jsem se na ni stejným úsměvem snažíc se o to, neroztrhnout si pusu.

"Zůstaneš tu, nebo se vracíš domů?

Včera jsme museli tvůj dům hlídat, jakoby hrozilo, že ho někdo odnese, když tam nebudeš. Navíc se ti nic nemohlo stát, když jsi byla se šéfem, prý..."

"Katrin," Danielovo zavrčení jejího jména zastavilo to její nekonečné štěbetání.

"No vlastně, měla bych jít," andělsky se usmála, vycouvala ze dveří a v mžiku byla pryč, chtěla jsme na ní křiknout, ať mě vezme s sebou, ale bohužel jsem to nestihla.

"Kdybych věděl, že bude mít tak nehorázně prořízlou, ukecanou pusu, tak ji do smečky nevezmu." Zabručel a zavřel dveře, s úsměvem jsem se na něj otočila.